#777Koncem roku 1970 se začalo ve studiu v Dejvicích rodit snad první české art-rockové album. Zatímco na Slovensku už mělo
Collegium Musicum za sebou první EP i LP, ve druhé části federace připravovaly zbytky původně soulové a bluesové skupiny rozsáhlou kompozici
Město ER, která tvořila základ jejich druhého alba.
Oproti prvnímu albu
Framus Five s výstižným názvem
Blues In Soul to byla docela velká změna. Zajímavé je, že po opuštění dechové sekce skupina vystupovala ve čtyřech bez kytary a hrála i skladbu
Fire od skupiny
Crazy World Of Arthur Brown, v níž bubnoval
Carl Palmer, pozdější člen
ELP. Až počátkem roku 1970 přišel do skupiny kytarista
Luboš Andršt a ani ne po roce a po několika změnách na postu bubeníka se skupina rozpadla, vlastně během nahrávání. Vedle rytmiky
Eliáš-
Jahn se tak na nahrávání nakonec podíleli ještě další, mimo jiné i bubeník
Flamenga Jaroslav "Erno" Šedivý.
Vedle titulní skladby otextované básníkem
Josefem Kainarem zabírající celou první stranu LP je zbytek alba roztodivnou směsí. Jsou tu tři výborné skladby mísící blues, soul a rock, kytarová instrumentálka již tehdy excelujícího
Luboše Andršta a legrácka
Kapela. Zvuk desky (včetně varhan zn. Hammond) je zasněný, zakulacený a příjemně barvitý spíše než bluesově zemitý a syrový. Po předchozím albu s malou dechovou sekcí tentokrát kapela využila celého orchestru. Oproti
Novým syntézám skupiny Blue Effect to ale podle mě zvuk netáhne k jazzu víc než by odpovídalo celkovému zaměření kapely a je až neuvěřitelné jak si smyčce a dechy libují vedle hlasu
Michala Prokopa, který je na této desce lahůdkou sám o sobě.
Město ER otevírají tajemné tóny varhan, po nichž se na scénu zatoulá píštec přinášející líbeznou melodii a zvěst
Michala Prokopa. Po prvních slovech přichází ohromující nástup kapely a orchestru (
Na malém náměstí/fontána šelestí), vzápětí opět ztišený až k šepotu a za zvuku bubnu se objeví nový gradující motiv hraný postupně varhanami, baskytarou i orchestrem, vtahující do pohádkově bájné atmosféry skladby. Krátké kytarové sólo a již se tato melodie vytrácí (
...jen písmo v písku stéblem psaný) překryta novým motivem smyčců, před nimiž se ztiší i stále přítomné bicí, vrací se flétna a po další sloce se hudba opět v kolapsu kytary a vířících bicí vytratí, aby varhany odstartovaly nový motiv. Po výborné části se zoufalými otázkami
Kam vedou/kam vedou/ty prázdný ulice následuje swingující jazzová pasáž se sóly trubky, kytary i varhan. Za chvíli se ale vracíme k ději skladby v parádní vystupňované pasáži, v níž se nabízí další ohňostroj nápadů, výborné, místy až mrazivé je zde aranžmá smyčců a zhruba po deseti minutách začíná duetem baskytary a bicích výborná gradující instrumentální pasáž. Pěkné sólo hrají varhany a potom až hororovými smyčci a jinými zvuky doprovázené bicí
Karla "Káši" Jahna. Náhle se vrací zbytek kapely a vše převálcuje nádherný zpěv dvou kytar
Luboše Andršta. Vrátí se i
Michal Prokop a skladba vrcholí a končí opět samotnými varhanami.
Andrštův podmanivý kytarový riff podpořený záhy orchestrem uvádí
Prokopovu skladbu
Tys kámen, pod jejíž pěknou melodií si pak kytara a orchestr pohrávají dále. V prostřední části po krátkém breaku bicích ze sebe vydá
Michal Prokop svůj typický výkřik černošského soulmana a
Luboš Andršt zahraje energické sólo. Na konci pak čeká krátký výstup varhan.
Osudově zní úvod skladby
Pláču s klavírem a orchestrem. Potom už ale nastupují varhany, pěkná rytmika a místy probleskující kytara
Luboše Andršta. Orchestr a sbor (nebo je to jen jeden ženský hlas) v téhle vypjaté skladbě ale spolu s
Prokopovým vokálem dominují.
Zato
Kapela je lehká melodie s úsměvným textem a pěknou hrou kytary a varhan. I orchestr se tentokrát podílí vskutku netradičním způsobem. Je to sice pro mě nejslabší skladba na desce, ale beru ji jako milé odlehčení.
Výborná je
Andrštova skladba
Noc je můj den, hraná původně jeho skupinou
Blues Company. Ztišený, podmanivý
Prokopův hlas je skvěle doplněn výkony zbytku skupiny - překrásné vstupy a později sólo
Andrštovy bluesové kytary, výborná baskytara (
Michal Bláha také tuhle skladbu hrál již v
Blues Company) i bicí a zvuk zahušťující varhany
Ivana Trnky.
Noc je můj den volně přechází v
Andrštovu snovou, meditativní skladbu pro elektrickou kytaru
Perceptua, která je pěkným dovětkem za výborným albem.
Tohle album se v mém hodnocení blíží a dojmy dost i podobá takové legendě českého rocku, jakou je
Kuře v hodinkách od
Flamenga. Mimo titulní skladby sice není vysloveně art-rockové a nemyslím si, že tak vůbec bylo zamýšlené. Podle mě je nutné jej chápat jako album plné hudby osobité skupiny v čele s osobitým zpěvákem, která se ve svém vrcholném momentu vzepjala i k monumentální titulní skladbě. Každopádně bylo nahráno ještě v počátcích této hudby (navíc u nás samozřejmě bylo i určité zpoždění vlivů), ale zejména díky
Kuřeti v hodinkách nestojí jako vrchol (art-)rockové hudby počátku 70. let u nás osamoceno.
Na CD verzi přibyl k albu ještě výborný singl
Modrá ryba/
Co zbude z lásky, nahraný o rok dříve kvartetem
Prokop-
Trnka-
Eliáš-
Klárfeld doplněným o hostujícího flétnistu
Petra Bezpalce. Skladby i přes absenci kytary mají hodně podobnou atmosféru jako album. První z nich,
Modrá ryba, začíná jako docela rychlá, dramatická věc s pěknou flétnou a bicími, následuje snová pasáž s nádhernými varhanami a jejich o něco rychlejší sólo.
Co zbude z lásky pak naopak začíná pomalu, zprvu jen s vokálem a varhanami. Výborné jsou zde opět bicí a varhany mají prostor k dalším sólovým výkonům. Tohle je bonus, který album skutečně vyšperkoval.
Jan Grinc 
